Přijali mě s naprostou samozřejmostí

“Bála jsem se spousty věcí, ale francouzštiny určitě ne…”

Kdy tě poprvé napadlo, že bys odjela na rok studovat střední školu do zahraničí?

Já jsem nad tím přemýšlela už docela dlouho. Chtěla jsem jet už v prváku, ale nějak jsem se k tomu nedokopala. Dostala jsem se k tomu až potom díky tomu, že už nebylo moc času – odjížděla jsem během třeťáku, což byl poslední možný ročník, protože jsem chtěla dodělat střední školu se svoji třídou. Takže jsem už dopředu věděla, že budu dělat rozdílový zkoušky.

Co tě přivedlo k výběru Francie?

No, ve škole jsem měla francouzštinu, ale hlavně mě k tomu přivedlo asi to, že celá rodina ze strany mámy mluví francouzsky, celkem aktivně, a já jsem se to taky chtěla pořádně naučit. Chtěla jsem jim rozumět, když mluví o Francii… byla to pro mě celkem jasná volba.

Nebála ses francouzštiny?

Ne, jazyka jsem se fakt nebála. Bála jsem se spousty věcí, ale francouzštiny ne. Spousta lidí, co už někde takhle bylo, tak mi říkali, že se jazyk stoprocentně naučím, takže jsem z toho zase takový strach neměla.

Jakých věcí si se tedy bála?

Já mám tendence být hodně introvertní, takže řekněme, že spíš lidí, než jazyka.

Překonala jsi ten strach?

Já jsem měla trochu strach z toho nového kolektivu, protože tady v Praze mám specifickou skupinu kamarádů a i ve třídě jsem si všichni skvěle sedli. A musím říct, že mě překvapilo, že všechna setkání na té škole ve Francii byla pozitivní! Všichni se zajímali o Českou republiku, chtěli toho co nejvíc vědět. A našla jsem si tam dvě, tři bližší kamarádky, takže to samozřejmě nebylo tak špatné, jak jsem si na první pohled myslela.

“Vybrali si mě kvůli tomu, že jsem do profilu nahrála fotky, jak jezdím na koni…”

Jak reagovala tvoje rodina, když si jim řekla, že chceš na rok odjet do zahraničí?

Oni s tím byli takoví smíření. Táta se jen zasmál a zeptal se kolik ho to bude stát /smích/. Ale všichni mě podpořili. Mámu dokonce překvapilo, že jsem si vybrala Francii. Myslela si, že pojedu někam dál – do Austrálie třeba. Všichni z toho měli velkou radost. A i během toho roku mě v tom podporovali. Po návratu mi všichni říkali, jak se jim stýskalo a že to bylo divné, když jsem tady nebyla, ale během toho roku si dávali pozor, aby mě takovými věcmi moc netrápili..

Co se dělo v období mezi podáním přihlášky a získáním hostitelské rodiny?

V tom období jsem vyplňovala velkou spoustu formulářů pro organizaci a zároveň jsem toho dělala velkou spoustu do školy, takže to uteklo docela rychle. A taky si pamatuji, že jsem tu rodinu dostala hodně brzo. Ke konci dubna už ji měla. A vybrali si mě v podstatě kvůli tomu, že jsem do svého profilu poslala fotky, jak jezdím na koni. Moje hostitelská rodina jich měla šest. Přesně si pamatuji, jak jsem seděla v kanceláři a psala jsem do toho dopisu, že bych si moc přála rodinu, která má koně a někdo z pracovníků kanceláře výměnné organizace se mě ptal, jestli nebudu moc zklamaná, když tam ty koně nebudou, na což jsem řekla, že samozřejmě, že ne. No a podívejme se, jak to dopadlo…

Byla jsi se svoji hostitelskou rodinou v kontaktu od toho dubna až do tvého příjezdu v létě?

Byla, i se ségrou i s mámou jsme si psaly na Facebooku. Bylo to fajn.. už si dopředu například zjistily co jím, co nejím. Prostě zjišťovali, jestli jsem s jejich rodinou kompatibilní. A moje hostitelská ségra mi pomáhala s francouzštinou ještě před odjezdem, což bylo super.

Myslíš, že to, že jsi tu rodinu dostala takhle brzo nějak ovlivnilo vývoj toho pobytu?

To si nemyslím… bylo příjemný mít s nimi kontakt už takhle brzo, ale že by to ovlivnilo ten vztah, to určitě ne.

“Myslela jsem si, že jedu na výlet, že se za týden vrátím…”

Co se ti honilo hlavou během tvého dne D, když jsi letěla do Paříže?

Já jsem celou dobu měla pocit, že letím na výlet, že se vracím za týden. Takže jsem si musela sama dokola opakovat „Letíš sakra na dlouho! Na dlouho! Jaktože nepanikaříš?!“. To, že tam sem vlastně na rok mi došlo až tak po měsíci co už jsem tam byla. Když jsem přiletěla do Paříže, tak jsme hned z letiště jeli na popříjezdový seminář, kde bylo dohromady asi 90 studentů z celého světa. Upřímně musím říct, že už jsem se hodně těšila na tu rodinu, takže mi bylo líto, že k ní nemůžu jet hned. Asi bych si ten seminář užila víc, kdyby na něj jela až tak po týdnu toho, co bych byla ve Francii. A když už mělo dojít k tomu setkání s mojí francouzskou rodinou, tak si pamatuji, že jsem byla strašně nervózní.

Jak to probíhalo, to první setkání?

Já jsem je ani nepoznala /smích/, takže oni si přišli pro mě. A bylo to hrozně krásný, jak mě přijali do té rodiny s naprostou samozřejmostí. Vzali mi tašky a řekli „Tak jedeme k babičce..“. Přiběhla tam za mnou ségra, vlípla mi dvě pusy a šly jsme. Bylo to všechno hrozně samozřejmý a pozitivní. Teď když se na to dívám zpětně, tak si říkám, že to byl takový obraz té rodiny, protože oni takhle prostě fungovali.

Začala ti škola hned po příjezdu, nebo jsi měla ještě nějaké volno?

Měli jsem ještě asi týden prázdnin po tom semináři pro výměnné studenty. A s moji rodinou jsme hned ten den, kdy jsme přijeli ze semináře jeli do Bretaně, což bylo nějakých šest hodin cesty. Tam jsem jeli navštívit jejich starší dceru. Já jsem absolutně nevěděla, co se děje. Ale byl to samozřejmě hrozně fajn výlet. Do školy jsme poté šli asi tři dny po návratu z Bretaně. A ještě den před začátkem školy jsem šla s hostitelskou sestrou na kafe s jejími kamarádkami, kteří byli ze stejné třídy, takže to pro ně nebyl takový šok, že tam mají někoho nového. Ale celkově si myslím, že to pro ně nebyl šok, protože ono to tam funguje tak, že oni nemají konstantní třídy, oni se hodně mění. Dokonce se mi stalo to, že si vedle mě sednul jeden kluk a na něco se mě ptal a já jsem vůbec netušila co po mě chce… takže tehdy zjistili, že nejsem Francouzka a že francouzsky rozumím, ale vůbec nejsem schopná odpovědět.

Dokážeš vybrat tři nejlepší zážitky z celého pobytu?

Určitě ta Bretaň, kam jsem jeli úplně na začátku, to bylo skvělý. Potom když za námi na šest týdnů přijela z Chile nejlepší kamarádka moji hostitelský sestry, která byla právě na studijním pobytu v Chile. To bylo úžasné, ona nemluvila ani anglicky ani francouzsky, já jsem nemluvila španělsky, ale neuvěřitelně jsme si rozuměli. A taky bych tam zařadila poslední seminář, který se konal u moře.

“Z maturity jsem měla výsledek jako většina třídy – k velkému překvapení všech, včetně mě samotné…”

Ty jsi ve Francii i maturovala – což není úplně obvyklé pro zahraniční výměnné studenty – jak se to stalo?

Já jsem se k tomu dostala trochu jako slepý k houslím. Jednou k nám přišla paní profesorka na hodinu tělocviku a dala nám nějaké papíry na podepsání. Moc jsem tomu vlastně nevěnovala pozornost, protože to podepisovali všichni. No a později jsem se dozvěděla, že to byla přihláška k maturitě. Pro mě to samozřejmě nebylo nijak extra závažné v tom smyslu, že kdyby se mi náhodou nepovedla, tak mě to nijak neovlivní.  Ale proto že jsem od přírody soutěživá, tak jsem se na to učila stejně stejně jako všichni ostatní a ve finále jsem měla výsledek v naprostém průměru té třídy, což mnohé překvapilo, včetně mě samotné /smích/.

Pro mě ta maturita byla důležitá v tom směru, že jsem byla součástí té třídy, že jsem se s nimi chodila učit, že jsem to prožívala s nimi. Ten výsledek se mi samozřejmě nikam nezapočítal, ale už jen ten pocit, že jsem byla v tom kolektivu a šla jsem do toho s nimi, byl super.

Co tě čekalo v Čechách po návratu, co se akademického života týče?

Jedním slovem peklo /smích/. Ale já jsem si ho vybrala sama, protože jsem, jak už jsem zmínila, chtěla dělat rozdílové zkoušky a vrátit se zpátky ke své třídě. Mohla jsem samozřejmě říct, že půjdu o rok níž a užít si léto, ale to pro moje super ambiciózní já asi nebylo dost… Takže jsem celé léto strávila učením se na ty zkoušky, které jsem dělala od půlky srpna do půlky září a hned vplula do maturitního ročníku. Ten začátek byl těžký, protože jsem v září dodělávala třeťák, ale zároveň se učila učivo ze čtvrťáku a tehdy jsem si říkala, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad. Ale teď už čtvrťák končí a mám lepší výsledky, než jsem si mohla přát a pevně doufám, že se mi povede maturita i přijímačky na medicínu!

“Určitě se chystám vycestovat znovu…”

Co tě přivedlo k přihlášení se na medicínu?

Posledních šest let na gymplu jsem se tak trochu vyhýbala přírodním vědám. Myslela jsem si, že budu humanitně zaměřená a že budu studovat jazyky například. A když jsem přijela do Francie, zjistila jsem, že to tak vůbec není. Teprve tam jsem zjistila, že jazyky se chci učit zásadně tím, že někam odjedu a budu mluvit s místními. Já jsem totiž na té střední škole ve Francii byla ve třídě, která byla ekonomicky zaměřená, kde jsme neměli biologii, chemii ani fyziku zvlášť, ale jenom v jednom takovém společném předmětu. No a v tu chvíli mi došlo, že tohle jsou zrovna předměty, které mě ze všeho nejvíc baví a že je to to, čemu se chci dál věnovat. Takže když jsem si vybírala maturitní předměty do Česka, tak jsem si napsala biologii, chemii… a během toho jsem si řekla, že bych v tom ráda pokračovala na vysoké škole, nějaká molekulární biologie – to by mě bavilo.

Jak si myslíš, že tě ta zkušenost z Francie změnila jako osobnost?

Abych pravdu řekla, tak jsem nad tím dlouho přemýšlela, protože samozřejmě nejsi první, kdo se na to ptá. A došla jsem k tomu, že to nedokážu konkrétně určit. Změnila jsem se hodně, ale spíš to jsou takové vnitřní pochody, které teď fungují úplně jinak Každopádně to byla změna velká a pozitivní.

Myslíš, že by studenti současných prvních a druhých ročníků středních škol měli na takového pobyty jezdit?

Na sto procent! Určitě! Myslím, že je hodně důležité, aby se zajeli podívat ven. Na jiné systémy, a to nejen ve škole – ale jak tam ti lidé fungují, jak se mezi sebou baví. Je to neuvěřitelně obohacující zkušenost. Určitě se chystám něco takového podniknout znova.